Pomocí struktury vložené na Hviezdoslavovo námestie bych chtěla nabídnout lidem nový zážitek z místa, kterým možná mnozí z nich denně procházejí, ale už je tak docela nevnímají.

Strukturu bych ráda umístila na západní část náměstí, kde v současné době stojí fontána známá jako Dievča so srnkou. Toto sousoší začal tvořit Alojz Rigele, po jeho smrti, v roce 1938, dílo dokončil umělec Robert Kühmayer. Fontána stíněná stromy zde tehdy dotvářela atmosféru umělecky stvárněního krmítka a vybízela k odpočinku. Právě na tuto ideu zde chci navázat, přivést návštěvníky do korun stromů a možná i na okolní střechy.

 Struktura by měla zastupovat různé funkce, jako například posezení, amfiteátr, prolézačka, ale především by měla umožňovat procházet se v korunách stromů i nad jejich úrovní. Rovněž by měla reagovat na potřeby chodců a okolních stromů, poskytovat přístřeší, a být dostatečně subtilní aby propouštěla na náměstí dostatek světla.

Poměrně dlouho jsem se neuměla stotožnit s představou propojování střech, jde přece o soukromé prostory a terysy, jak je můžu propojit?  Nakonec jsem ale v jednom časopise narazila na text, v kterém Vladimír Sitta na jednu z otázek odpovídí takto:

 „Já věřím, že to, co je na střeše, představuje další sekundární veřejný prostor, na který máme právo. Sice to třese posvátnou ikonou soukromého vlastnictví, ale jednou k tomu stejně dojde.“

Jeho odpověď mi velmi pomohla podívat se na tuto problematiku jinýma očima a jinak uvažovat.